Vážené dámy a pánové, paní učitelky, páni učitelé, paní asistentky a vychovatelky, paní kuchařky, paní uklízečky, zkrátka všichni vy, kteří jste se až donedávna denně starali o naše děti…..
Těšila jsem se, asi stejně jako vy, že se spolu zase uvidíme, já vám kostrbatým hlasem poděkuji a předáme vám za vaši náročnou práci malou kytičku, ale hlavně…že se v uvolněné atmosféře pobavíme….
Byť mám vždy z proslovu obavy, a mnohdy jej i proti své vůli krátím, dnes nevím, kde začít a čím….Tolik se mi toho honí hlavou, tolikrát jsem během těch třech „prázdných týdnů“ nad všemi vámi uvažovala, tolikrát měla v hlavě, v jak samozřejmém blahobytu to vlastně žijeme a jak postupně mezi lidmi mizí ty nejobyčejnější hodnoty,… blízkost lidí, obyčejný pozdrav, milý úsměv nebo dobré slovo. Jak se stále za něčím honíme…. Stačilo pár týdnů, opravdu pár a najednou všechna ta pozlátka a třpytky světa zmizely. Ulice jsou tiché, všechny běžné atrakce života zavřené a nám zbyla jen blízkost a možná konečně víc času se zamyslet nad tím, co opravdu smysl má…
Nechtěla bych se ztratit v myšlenkách, ale o jednu bych se s vámi ještě podělila….Mnohokrát mě v životě napadlo, že je možná škoda v celém životě poznat a věnovat se jen jedné profesi… Vím, není to pravidlem, mnoho lidí za svůj život práci vystřídá, ale stejně podvědomě stále „sahá“ do stejného „pytlíku“….a tak třeba nikdy nepozná, jaké je být právě učitelem. Každý jsme školou prošli, jako žáci, jako studenti, někdo líp, někdo hůř,ale každý si s sebou odnesl nějaké vzpomínky. Dnes jsme ale všichni rodičové a situace, která nastala, nás zcela nepřipravené a nedobrovolně vhodila do role učitelů – amatérů, ale také vychovatelů, ať už se v profesním životě věnujeme čemukoliv. My, co máme děti menší, jsme ještě násobilku nezapomněli, ale takové logaritmy, odmocniny, různé větné rozbory či fyzikální zákony…no jasně, že platí, ale kdo z nás je vysype z rukávu….a to nemluvím o chemii, dějepise, zeměpise….
Ano, jsme rodiče svých dětí a přesto s nimi zcela jistě více času trávíte právě vy, ve škole, v družinách, v kroužcích….neztrácíte přitom svůj kouzelný úsměv, nadhled, rovnováhu, nekřičíte, když se po sté dítě zeptá na totéž, nejste nervózní a kdykoliv vejdu do školní budovy ( mluvím pouze o Fryčovicích!!! ), panuje všude neuvěřitelná pohoda, příjemná atmosféra a klid.
Za poslední dny „věznění“ jsem si od různých svých kamarádek a známých vyslechla, jak se školy angažují ve „videokonferencích“, jak se s malými skupinami dětí učí a zkouší je, jak posílají vypracovány podklady formou prezentací,….PROČ? Všichni jsme spíše více než méně ve stresu, nejen dospělí, ale i děti vnímají, že je najednou jakási „hrozba“ uvrhla do samoty a nechápou proč…Většina z nás je asi s dětmi doma, mnozí ale také z domu pracují, vaří a hlídají a vymýšlejí náplň na celá dlouhá odpoledne….
Jsem vám zkrátka nesmírně vděčná, že školu vedete dál v duchu, který je právě naší škole vlastní, že děti nepřetěžujete, neorganizujete jim veškerý čas a sami se nedeptáte pocitem „nesplněných“ stránek učiva. Dřív bych vám řekla…..“obrovský dík za všechny rodiče“…..dnes nevím, jestli si to mohu dovolit. Situace, která nastala, je pro všechny naprosto nová. Netuším, zda je víc rodičů těch, kteří by právě větší angažovanost uvítali nebo je pro ně i tak učiva hodně, protože to zkrátka nezvládají. Přála bych si, abych o všem s rodiči mohla mluvit a určitě k tomu jednou najdeme čas. I vy přece máte doma své blízké, o které se musíte postarat a pokud nás právě tato situace měla zastavit a vytvořit čas pro ty nejbližší, pak je to to dobré, co si z toho můžeme vzít.
Prosím tedy vás, páni učitelé, abyste vydrželi a nyní měli tu obrovskou trpělivost především s námi, rodiči. Mnohdy neřešíme jen úkoly dětí, ale třeba i existenční problémy nebo jiné, osobní. Pak asi stačí málo, aby se vše podepsalo na nepřiměřené reakci, kterou jste nuceni řešit.
Přes všechny okolnosti,kterým jsme nyní vystaveni mi prosím dovolte, abych aspoň touto cestou mohla opravdu poděkovat všem pedagogickým i nepedagogickým pracovníkům školy za vaši zodpovědnou každodenní práci a popřát vám pevné zdraví a trpělivost. Věřím, že všechno bude zase brzo dobré a my se pak zpětně zasmějeme nad nezdary „domácí přípravy“.
Děkuji.
Kateřina Šenkeříková Gilarová